reklama
cz / EN / esp

Joseph Ratzinger - homofobní rotvajler

Jaký vliv měl papež na vnímání gayů? Jak ovlivnil vyšetřování afér se zneužíváním dětí? Více v našem rozsáhlém článku.

reklama

Bez dvou je to celkem 600 let, co se křesťanským světem neprovalila zpráva o odstoupení papeže. Vynechejme všechny konspirativní teorie a podívejme se zpátky na člověka, který byl vůdcem pro víc než jednu miliardu věřících a k přezdívce „Boží rotvajler“ se („zaslouženě“) propracoval dávno před svým pontifikátem.

 

Působení Josepha Ratzingera (*16.4.1927) začíná být pro nás zajímavé v roce 1977, kdy je jmenován kardinálem a zároveň je již čtrnáctým rokem arcibiskupem Mnichova a Freisingu. Stát se kardinálem je jakousi garantovanou hranicí, pod kterou vás už může strhnout  jenom exkomunikace nebo tetička s kosou. Důležitost jeho funkce coby arcibiskupa si připomeneme níž.

 

Klíčovou je pro jeho působení funkce prefekta Kongregace pro nauku víry (pokračovatelky nechvalně známé inkvizice), do níž je ustanoven v listopadu 1981. Dodnes jsou mnozí přesvědčeni, že jeho ustanovením do této funkce přijal Jan Pavel II. taktiku „hodného a špatného policisty“. Dokumentem, kterým odstartoval své křížové tažení proti sexuálním menšinám, byl list zaslaný všem biskupům římskokatolické církve s názvem „O pastorační péči o homosexuální osoby“. Přes vlídné záhlaví jde o koncentrát znejišťujících, místy až odsuzujících dogmat. V některých pasážích zašel tak daleko, že přímo přepisoval Vulgatu (Svatou stolicí autorizována latinská verze Písma), když rozšiřoval a upravoval slova, která měl údajně říct přímo Ježíš.

 

Mezi nejkontroverznější patřila tvrzení, že sexualita není srovnatelná s rasou nebo národností, a proto není nespravedlivé na jejím základě někoho diskriminovat. Druhým stupněm bylo konstatování, že sexuální orientace není hříchem, avšak podlehnutí této „tendenci“ už značí věčné zatracení. Nejtvrdším pak bylo schizofrenické tvrzení, že „v jejich lásce je zlo a tudíž to není pravá láska“. Tato tvrzení pro mnohé omlouvala násilí páchané na neheterosexuálech, bohužel tato omluvenka se podepsala nejen na radikálních homofobech z řad neonacistů nebo náboženských fanatiků, ale taky na příslušnících policie, kteří často kvůli „výhradě ve svědomí“ odmítali ochraňovat homosexuální spoluobčany.

 

Ač se epidemie viru HIV začala šířit už počátkem 80. let, až v roce 1992 Ratzinger prolomil mlčení církve neskutečně krutým prohlášením: „Epidemie AIDS je přirozeným výsledkem nepřirozeného chování.“ Výsledkem jediné věty bylo množství nakažených, kteří na smrtelném loži odmítali poslední pomazání, byť byli celoživotními praktikujícími katolíky.

 

Jeho útoky na homosexuály, zatracování potratu, odpor vůči vysvěcování žen však pořád zůstávaly (byť v extrémní podobě) v kategorii ideologických sporů. Když v roce 2005 nastoupil na Petrův stolec, uprázdněný po zesnulém „hodném policistovi“ Janu Pavlovi II., určitě netušil, že srovnávání s jeho populárním předchůdcem bude tak titěrnou epizodou proti tomu, jaká bouře se na něj chystala.

 

Už v roce 2002 se v Bostonu provalil první větší skandál se zneužíváním dětí, zejména chlapců duchovními pastýři. K tomu, aby tento skandál církev zmírnila, vynaložila obrovských částek k odškodňování obětí a rozhodně k tomu přispěly i jiné faktory. Důležité z pohledu Evropy bylo, že všechno se dělo „za velikou louží“, kde jednak církve, včetně katolické, žijí jaksi svým vlastním životem. Dalším bonusem byl samotný Pontifex Maximus (oficiální titul papeže), protože kromě výrazné popularity Jana Pavla II. bylo známo i jeho chatrné zdraví a tudíž mu bylo mnohé odpouštěno, a to i proto, že tato negativa byla do jisté míry vyvažována jeho pozitivním přístupem v oblasti ekumenismu (první papež v mešitě i synagoze) a veřejným pokáním při uznání chyb církve z minulosti (třeba v otázkách inkvizice i samotného mistra Jana Husa).
 

Požáry se naplno rozhořely počátkem druhého roku pontifikátu Benedikta XVI. Ojedinělé případy těchto skandálů se vyskytovaly již v devadesátých letech i na starém kontinentu, autoritou církve a značnými částkami za mimosoudní urovnání se však nikdy neproměnily v masové protesty, které by útočily na církev samotnou. Když už došlo k protestům, byly namířeny proti konkrétním pachatelům a obracely se na vyšší církevní autority k sjednání nápravy a potrestání vinných.

 

V létech 2006-2008 se však začaly skandály na starém kontinentu množit jako houby po dešti, co bylo horší, tak se začalo ukazovat, že měly ještě hořčejší pachuť než jejich americká odrůda. Za velkou louží totiž pod tlakem docházelo k řádným mimosoudním vyrovnáním, v Evropě se tyto případy uklízely pod koberec vyhrůžkami, zákeřnými podpásovými protiútoky (snižování věrohodnosti obětí i svědků), a když už došlo na placení, tak za zdroje financí a metody plateb by se nemusela stydět ani slavná Lóže Propaganda Due.

 

Korunu tomu všemu nasadilo odhalení, že tyto praktiky byly běžné v církevní mnichovsko-freisingské provincii v době, kdy byl jejím arcibiskupem právě Joseph Ratzinger. Protiútoky katolické církve ve smyslu, že nejvíc pedofilů je mezi homosexuály, vyzněly jako přesná střela do vlastní branky a mnozí je přirovnávaly ke známému rčení o tom, kdy kůň kope nejmocněji...

 

Další epizodou, která ukázala, kdo co káže a co pije, byla kauza odposlechu přímo z Vatikánu, kde policie rozkryla případy několika dohazovačů milenců pro kněží, pochopitelně ne zdarma, čímž se jednoznačně prokázalo, že středověké nevěstince, provozované kláštery, našly v době mobilů a internetu své „důstojné“ pokračovatele.

 

Poslední trnovou korunu nasadil na hlavu církve novinář Gianluighi Nuzzi se svým informátorem (informátory?) Paolem Gabrieliem, komořím Jeho Svátosti, který mu poskytl hodnověrné informace (včetně papežovy soukromé korespondence) pro napsání knihy Jeho Svátost (2011). Kniha detailně rozkrývá intrikánské pozadí Petrova stolce, praní špinavých peněz Vatikánskou bankou, jejíž president Ettore Gotti byl následně odvolán dozorčí radou.

 

Kauza Vatileaks stála místa několik důležitých funkcionářů a i přes svou obhajobu, že všechno dělal pro očištění papežovy funkce, byl Gabrieli shledán vinným a odsouzen k 18 měsícům. Ukázka dobrosrdečnosti v podobě amnestie pro Gabrieliho i Claudia Sciarpellettiho (IT zaměstnance Vatikánu odsouzeného k podmínce za napomáhání) však už církvi důvěryhodnost nevrátila. Krom zákulisních válek, o kterých se všeobecně vědělo, nebo alespoň nebyly velikým překvapením, měla na lidi veliký vliv kombinace nečistých machinací Vatikánské banky a probíhající globální finanční a hospodářské krize.

 

Dotazy, proč se Joseph Ratzinger rozhodl k návratu k občanskému jménu, jistě neutichnou, možná budou i přibývat. Pro nás je důležité, co si z něj zapamatuje naše komunita, protože i negativní zkušenost je zkušeností. I když jeho vyjádření na adresu homosexuálu, HIV pozitivních a podíl na tutlání afér zneužívání měla pro mnohé nedozírné následky, s nadhledem si dovoluji říct „díky za to“. Výsledkem totiž z dlouhodobého hlediska nebyl globální hon na homosexuály ani nemocné HIV/AIDS. Lži, které byly tutlány, také prokázaly krátkost svých nohou.

 

Vysvědčení středověkému tradicionalismu, hraničícího s Eccovým Jménem růže, totiž vystavili samotní věřící. V papežově rodném Německu vystoupilo z církve v roce 2011 rekordních 181 tisíc věřících. V Rakousku si aféry církve odepsalo přes 40 tisíc plátců asignované daně, přičemž drtivá většina těchto lidí se stále cítí věřícími, nyní však nepotřebují žádného prostředníka. Věku papežské neomylnosti 28.února 2013 úderem dvacáté hodiny zazvoní umíráček...

Ondrej Putra / 13.02.2013
reklama

Komentáře k článku

Vážení čtenáři, o vaše názory velmi stojíme. Chceme však, aby diskuse měly smysl. Proto vás prosíme, diskutujte slušně a k tématu článku. Příspěvky, které ve slušné a kultivované diskuzi nemají místo, mažeme.

Nový komentár





Jirka 15.02.2013
Psal to omezenec, nic víc!
Ondrej Putra 16.02.2013
Jirko, nejsem omezenec, jenom jsem omezil rozsah článku na aktivity JR ohledem naší komunity. Kdybych ho měl opsat komplexneji, bylo by to na celou encyklopedii.
reklama

reklama

reklama


Najdete na FreshGayMag